Prožil jsem listopad 1989 jako vysokoškolský student a mohu tedy objektivně zavzpomínat, jaká byla tehdy situace, proč byl převrat úspěšný a hlavně jak se podařilo jeho organizátorům získat podporu široké veřejnosti.
Situace v Československu
Československo před listopadem 1989 bylo tzv. reálně socialistickým státem patřícím do skupiny zemí se stejným společenským zřízením, převážně ve východní Evropě. V rámci tohoto socialistického tábora jsme patřili k relativně nejvíce vyvinutým státům. Přes všechny hospodářské těžkosti nedocházelo u nás k zásadním problémům v zásobování obyvatelstva spotřebním zbožím, jako tomu bylo v některých jiných socialistických zemích, např. v Polsku.
Hospodářské nedostatky
Samozřejmě, výběr zboží nebyl většinou široký, některé položky byly (někdy dočasně) nedostatkové, ale základní potřeby obyvatel byly pokryty. Proto u nás nebyla nespokojenost občanů s poměry tak velká, jako v některých jiných zemích. Lidé sice záviděli lidem zejména ve vyspělých západních zemích lepší zboží, větší výběr, možnost více cestovat, ale většina běžných obyvatel se s tím smířila, protože to neohrožovalo jejich základní životní potřeby.
Opozice
Většina tzv. disidentů, kteří vystupovali proti tehdejšímu režimu, nebyla obecně známá. Někteří obyvatelé, zejména ti, kteří poslouchali zahraniční rozhlas, sice znali jména jako Václav Havel, ale nedokázali si k těmto jménům přiřadit konkrétní tvář. Bylo to samozřejmě z důvodu státní cenzury informací o opozici. Disidentské struktury ale nebyly obecně početné, obsahovaly pouze několik desítek aktivních lidí a to hlavně v Praze. Mimo hlavní město to byli nejčastěji jen sympatizanti, kteří podepsali Chartu 77. Mezi většinovou společností masová podpora těchto lidí neexistovala.
Otázky (ne)svobody
Dovolím si tvrdit, že většina běžných obyvatel neřešila otázky omezení svobody či nesvobody. Komunistický režim v 80. letech minulého století již nebyl zdaleka to, co např. v 50. letech. Vládnoucí garnitura vyměnila relativní společenský klid za to, že lidem již nepřipomínala tak často a vehementně, kdo v zemi vládne. Lidé nebyli běžně stíháni a trestáni za své názory, pokud je neprojevovali veřejně. Běžný byl poslech zahraničních rozhlasových stanic, jako např. Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky, tzn. kdo chtěl, k jiným než oficiálním informacím se dostal. (Ne)svobodu řešila hlavně opět skupinka intelektuálů, kteří byli často také odpůrci režimu jako takového.
Oslabování komunistického režimu
Ve druhé polovině 80. let bylo znát postupné oslabování pozice komunistického režimu. Přes stále fungující cenzuru se začaly objevovat veřejně názory a informace, které by ještě před pár lety prezentovány být nemohly. Přes různé narážky v zábavných pořadech v televizi až po některé filmy, které sice skrytě, ale přesto zřetelně poukazovaly na stereotypy a nedostatky fungování společnosti vznikající z jejího centrálního řízení.
Také vedoucí Komunistická strana si uvědomovala nutnost změn, které začala váhavě prosazovat po vzoru politiky tzv. Perestrojky nového generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu Michaila Gorbačova. Byla již přípustná opatrná kritika s cílem zlepšení stavu, ale stále v rámci socialistického zřízení a pod vedením komunistické strany.
Rok 1989
Obecná situace ve společnosti v tomto roce se zásadně nelišila od let minulých. Tzv. opozice sice zvýšila svou aktivitu organizováním různých nepovolených demonstrací, které se ale konaly téměř výhradně v Praze a jichž se účastnily maximálně tisíce lidí. Všeobecnou podporu ve společnosti stále nezískaly.
Až na podzim toho roku se na základě událostí kolem krize v tehdejší Německé demokratické republice začala situace trochu měnit. Lidé ale stále registrovali snahu Němců o sjednocení spíše jako jejich záležitost a nespojovali to prvotně s nespokojeností obyvatel bývalé NDR s komunistickým režimem.
Listopad 1989
Pro většinu nezasvěcených občanů republiky přišly listopadové události nečekaně. Již o víkendu po pátečním pochodu studentů, proti kterému zasáhly orgány tehdejší Veřejné bezpečnosti, začaly prosakovat informace, že při tomto zásahu došlo nejen ke zraněním, ale také k údajné smrti studenta Martina Šmída. Zveřejnění této fámy ze strany tehdejších disidentů vyvolalo ve společnosti velké pohoršení a přispělo k masovému zapojení občanů do demonstrací, které se konaly v následujících dnech a které umožnily změnu moci v tehdejším Československu.
Tehdy již slabá a nejednotná komunistická strana nedokázala zaujmout k událostem jednoznačné stanovisko. Starší komunisté požadovali tvrdý zásah proti demonstrantům, zatímco mladší členové strany chtěli s protestujícími vyjednávat. Na základě toho došlo u nás de facto k nenásilnému předání moci nově vzniklým mocenským strukturám, nazývané taky “Sametovou revolucí”.
Rudolf Hruboň
