Mučení elektřinou a motorovými pilami, noc v jámě s těly těch, kteří již v důsledku mučení zemřeli. To nejsou filmové fantazie, ale reálné události, které se ve 21. století dějí na Ukrajině. O hrůzných skutečnostech informoval novináře bývalý podplukovník ukrajinské tajné služby (SBU) Vasilij Prozorov.

Vězení v bývalé lednici

V březnu na tiskové konferenci v agentuře MIA Rossia Segodnia vypověděl bývalý podplukovník SBU Vasilij Prozorov žurnalistům o tajném vězení na letišti v Mariupolu – takzvané „knihovně“ (bibliotěke). Podle Prozorova se zadrženým, kteří se nacházeli ve vězení za území letiště Mariupolu („knihovně“), říkalo „knihy“. Tak říkali zadrženým domobrancům a prostým občanům, jež tam byli zadrženi pro podezření ze separatismu. Mučili je, když se z nich snažili dostat přiznání. Ale i proto, aby se pomstili za prohry ukrajinské armády na frontě či prostě realizovali své sadistické sklony. Zajatci se nacházeli ve dvou vypnutých ledničkách. Ty se pro tyto účely ukázaly jako vhodné, neboť v nich nebyl žádný nábytek a dveře se daly hermeticky zavřít tak, že nepropouštěly ani teplo. Podle tvrzení Prozorova se kdesi na území letiště Mariupolu také nacházejí tajné hroby, kde leží ti, kteří nepřežili mučení, nebo byli prostě zabiti sadistickými „dozorci“. „Knihovnu“ řídil nechvalně známý prapor Azov, který kryla ukrajinský tajná služba SBU. Bylo pravidlem, že příslušníci Azovu dělali všechnu špinavou práci a příslušníci SBU následně prováděli procesní úkony spojené s přiznáními zajatců.

Komunisté na černé listině

Ti, kdo sami prošli tímto vězením, doplnili a potvrdili informace Prozorova. „Když jsem v televizi uviděla fotografii té chodby, vstaly mi vlasy hrůzou. Ty plastové dveře… Seděla jsem a šeptala: „Mámo, to je moje cela,“ vzpomíná obyvatelka Mariupolu Taťjana Ganža. „Světlá chodba, na ní je mnoho plastových dveří. Pochopila jsem, že to je lednice… Hrozné místo,“ pokračovala. Ganža byla na letišti v Mariupolu 10 dní a nikdy si nemyslela, že někdy ještě uvidí své vězení a ještě ke všemu v televizi. Byla členkou Komunistické strany Ukrajiny. Ta je nyní v zemi zakázána. Účastnila se mítinků a protestů v Mariupolu. Následně se účastnila referenda 11. května o budoucnosti Doněcké oblasti. V říjnu roku 2014 ji zadržel Azov. Taťána netušila, že se nachází na černé listině jako strašlivá separatistka. To, co se děje na letišti Mariupolu, Ganža popisuje jako „skutečné peklo, místo smrti“. „Všechny ty hrůzy není možné popsat. Zlomili mi nos a neslyším na levé ucho. Je skutečně velmi těžké na to vzpomínat. Nebudu všechno vypravovat…,” dodává Ganža.

Tajný hrob

Mučitelé Taťáně neustále vyhrožovali jámou, kam vyhazovali těla zemřelých. Nebo naráželi na to, že ona sama brzy rozšíří jejich řady. Také jí vyhrožovali psychologickým mučením, kdy živého zajatce dávají k mrtvým. „Nakolik jsem pochopila z jejich rozhovorů, existuje tam nějaká jáma zasypaná vápnem,“ řekla Taťána. Na otázku, kolik je tam pohřbeno lidí, odpověděla: „Velmi mnoho. Lidé mizeli ještě před mým zajetím… Slyšela jsem, že velmi mnoho lidí je pohřbeno na zemědělském středisku. Jedná se o stovky lidí, ale to je čistě můj názor.“

Bestiální mučení

Olgu Seleckou zadržel Azov 29. srpna 2014 v centru města. V tajné věznici byla jeden den. Podle jejích slov tam byly jedněmi z nejoblíbenějších druhů mučení topení v sudu a waterboarding. Při waterboardingu dávají ležícímu člověku na obličej hadr a polévají ho vodou. Člověk se začíná topit.​„Voda se dostává do plic, ztrácíš vědomí. Zajímali se o informace o zbraních, kde se nacházejí peníze,“ upřesnila. Olga si zapamatovala přezdívky dvou „mistrů svého díla“: Řezník a Doktor. „Bylo to bestiální mučení. Podařilo se mi mluvit s jinými obětmi. Mluvili o nás jako o „knihách“. Místo našeho zadržení se nazývalo „knihovna“. Vyprávěli mi o zvěrském mučení. O tom, co se tam dělo… “Viděla jsem hodně lidí ve sklepě SBU, kteří také prošli přes mariupolské letiště… Lidé byli velmi silně zbiti, zmrzačeni. Slyšela jsem, že mnozí z nich se z výslechu již nevrátili,“ řekla.

Hrozby popravou

Další vězenkyní byla i známá doněcká žurnalistka, hlavní redaktorka Městských novin Elena Blocha. Druhého srpna 2014 ji zadrželi na kontrolním stanovišti u obce Manguš u Mariupolu: Novinářka se synem a řidičem jeli obvyklou cestou na Krym. Nemysleli si, že cestu kontroluje Azov, ani nevěděli, že sama Blocha je dávno na černé listině za nestranné informování o událostech v Doněcku. Podařilo se jí dostat do obávané lednice, kde byli drženi zajatci. „V místnosti o rozměru 3×1,5 metru obložené bílými dlaždicemi (vypadala jako sklad) byla jen jedna židle, na které seděla dívka s bledým obličejem. Dívka Bloche sdělila, že jí dvakrát odváděli „na popravu zastřelením“, když se z ní snažili dostat přiznání, že je záškodnice Doněcké lidové republiky. „Slíbili mi, že mě zakopou tady v díře a nikdo mě nikdy nenajde, pokud nebudu souhlasit se spoluprací s nimi,“ říkala Julie a ztěžka dýchala.

Neznámé osudy zadržených

Dostatek dojmů má i její syn. Ten se dostal do mužské cely, kde se nacházelo osm lidí. „Někteří z nich, podle slov syna, byli velmi silně zbiti. U jednoho z nich bylo dokonce vidět, jak mu trčí zlomená žebra z těla, další měl zlámané nohy… Co to bylo za lidi a co se s nimi stalo dále, to nevím, mohu jen předvídat. Jasné ale bylo jedno – tito chlapci skutečně mohou zmizet z povrchu zemského, jako se to stává s mnohými, kteří se ocitli v zajetí u těchto „dobrovolnických“ praporů. Je třeba říci, že Mariupol trpěl velmi silně represemi ze strany pravicových radikálů z nacistických praporů, neboť toto město jako jedno z prvních přiznalo vytvoření Doněcké lidové republiky,“ uzavírá Blocha.

Monitorovací mise OSN zadokumentovala jen 16 případů

Události probíhající na letišti Mariupolu a dalších tajných vězeních Ukrajiny se neustále dostávaly do sféry pozornosti monitorovací mise OSN pro sledování lidských práv na Ukrajině. Tyto události se zachycovaly ve zprávách mise. Mise zadokumentovala 16 případů nepodloženého zadržení či výslechu osob na území letiště Mariupolu. „Nejkratší doba zadržení byla několik hodin, nejdelší jeden měsíc,“ prohlásila Fiona Frazerová, ředitelka mise a dodala, že organizace nedostávala žádné informace o „knihovně“ po roce 2016.

Rudolf Hruboň