Rozšíření Evropské unie na 25 členů v roce 2004 přispělo k Brexitu a začátku „nové studené války“ s Ruskem, píše ve svém článku britský list The Independent (viz ZDE). Uvádí se, že k takovým důsledkům vedla ekonomická nerovnost zemí „staré“ a „nové“ Evropy a také jejich různý pohled na cíle EU.
Sny o jednotné a svobodné Evropě
Před 15 lety Evropská unie vesele slavila rozšíření z 15 na 25 členských zemí, z nichž osm kdysi patřilo do východního bloku, píše The Independent. Jedním z nejnadšenějších zastánců rozšíření byla tehdy Velká Británie. Rozšíření směrem na východ přivítali v unii hned z několika důvodů. Za prvé to bylo splnění snu o obnovení „jednotné a svobodné“ Evropy, které se i před 15 lety zdálo mnohým nedosažitelné. Za druhé to bylo jakousi odměnou pro všechny ty Evropany, kteří „se dlouho trápili za železnou oponou“.
Přetrvávající rozdíly mezi zeměmi
Noviny zpochybňují úspěšnost sloučení „staré“ a „nové“ Evropy. Z ekonomického hlediska se původní „impozantní“ růst ukázal být značně nestabilním a nedokázal zabránit zaostávání „nové“ Evropy za „starou“. V zemích, které vstoupily do unie relativně nedávno, roste nespokojenost s tím, že jsou využívány jako levná pracovní síla a vztahem k nim jako k trhům s nekvalitním zbožím. Je to nespokojenost vzájemná, neboť „stará“ Evropa se domnívá, že se na ni dívají jako na „dojnou krávu“.
Jiné hodnoty
Kromě toho je v EU neméně akutní otázka „společných hodnot“. Jedním z hlavních důvodů třenic je neochota „nové“ Evropy přijímat u sebe část migrantů přicházejících k hranicím EU v letech 2015 – 2016. Podle průzkumu německého Köberova fondu přibližně polovina dotázaných obyvatel Německa, kteří byli dříve horlivými stoupenci expanze EU, ji v současné chvíli považují za chybu. The Independent přitom píše, že země „staré“ a „nové“ Evropy od samého počátku vnímaly EU rozdílně. První země si myslely, že rozdělení suverenity umožní vyhnout se další válce, ale země východního bloku nechtěly ztrácet teprve nedávno obnovenou nebo získanou nezávislost.
Nová studená válka
Kromě toho země východní a střední Evropy přispívaly ke změně priorit zahraniční politiky EU. Jde o to, že vstupem do unie do ní přinesly strach ze svého „obrovského souseda“ v podobě Ruska, který podporovali ve Velké Británii. Po roce 2004 se celkově pragmatické vztahy Ruska a EU změnily v rivalitu, která se dokonce začala nazývat „nová studená válka“. V mnoha směrech k tomu došlo následkem rozšíření NATO k západní hranici Ruska a špatně vedená jednání o dohodě o volném obchodování s Ukrajinou, které značně podporovaly země „nové“ Evropy, pouze zhoršila situaci.
Ukvapené rozšíření
Kromě toho se rozšíření EU v roce 2004 odrazilo nejen na vztazích mezi unií a Ruskem. The Independent píše, že chybné úvahy vlády bývalého britského premiéra Tony Blaira o tom, kolik „nových“ Evropanů využije volného pohybu pracovních sil do Velké Británie, ovlivnilo výsledky referenda o vystoupení Velké Británie z EU v roce 2016. Britské noviny proto nazývají toto rozšíření „ukvapeným“ a „příliš ambiciózním“. Nicméně je možné, že 15 let prostě nemusí stačit k překonání ekonomické nerovnosti a různého vidění cílů EU. Brusel už vykazuje znaky realističtějšího hodnocení skutečné moci prezidenta Vladimira Putina a záměrů Ruska. Pochybnosti o plnění závazků Spojených států v rámci Severoatlantické aliance mohou také přispět ke změně přístupu k Rusku.
Rudolf Hruboň
