Když se evropská veřejnost začala dozvídat na jaře první zprávy o zvyšujícím se počtu uprchlíků, kteří míří do Evropy, předpokládala, že vzhledem ke zvyšujícímu se počtu porušování pravidel stanovených pro vstup do Schengenského prostoru představitelé EU rychle připraví a zavedou do praxe účinná opatření, která budou nejméně regulovat a organizovat příliv uprchlíků, když už mu nebudou rovnou bránit.

Jako vždy, když má něco řešit EU jako celek, slyšeli jsme mnoho silných výroků evropských politiků o nutnosti rázného postupu proti pašerákům lidí apod.. Po sérii mediálních prohlášení došlo i na společná jednání v Bruselu, kde se před televizními kamerami politici opět sebevědomě usmívali, aby snad žádný občan států EU nezapochyboval, že toto jsou ti praví bojovníci proti chaosu a nepořádku, kterými uprchlická vlna v Evropě hrozí.

Ovšem bohužel jako již několikrát v minulosti se ukázalo, že “sliby byly chyby” a “skutek utek”! Vždyť např. ani po několika měsících od těchto jednání, na kterých bylo přijato rozhodnutí o ničení plavidel pašeráků ve Středozemním moři, jsme dosud neslyšeli ani o jedné potopené lodi. Politici se rozjeli do svých zemí a o společném postupu vůči emigrantům se již skoro vůbec nemluví…

V nastávajícím chaosu se začíná čím dál tím více zemí starat o sebe a jejich politické elity jsou postupně nuceny pouze svými občany zavádět lokálně platná opatření na zmírnění dopadů uprchlické vlny. Na příkladu současné krize se ukazuje, že EU bohužel není pevný svazek států, které dokáží “táhnout za jeden provaz”, když je potřeba. Takovéto situace jako nyní právě prověří pevnost jakýchkoliv společenství a svazků.

Stojí za touto laxností v přístupu k uprchlíkům pouze línost a nebo neschopnost současných evropských politických elit? Nikoliv, jako vždy stojí za vším peníze. Ohromné finanční prostředky, které budou muset evropské státy vynaložit v budoucích letech v souvislosti s přijetím a asimilací imigrantů, skončí nakonec v kapsách ekonomických zájmových skupin v jednotlivých zemích, které jsou takto zainteresovány na tom, aby se uprchlické vlně nijak významně nebránilo.

To, že náklady s tímto spojené budou jako vždy nést daňoví poplatníci evropských zemí, těmto ekonomickým skupinám samozřejmě nevadí. Bude úkolem politiků, které tyto ekonomické skupiny prosazují do jejich pozic, aby zajistily dostatečný přísun prostředků určených na uprchlíky a současně aby zabránily většímu zadlužování státních rozpočtů jednotlivých zemí. V nastávajících letech tedy lze opět očekávat zvyšování daní a snižování sociálních výdajů evropských států.

Řízená a záměrná laxnost evropských politiků bude mít tedy za následek, že občané EU zaplatí přijetí uprchlíků v jejich zemích ať se jim to líbí nebo ne. Snížením životní úrovně, zhoršením bezpečnostní situace, zvýšením nezaměstnanosti… Současná situace nastoluje opět a důrazně otázku, komu slouží členství jednotlivých zemí v Evropské unii. Ukazuje se, že to nejsou určitě běžní občané členských států, ale opět jen a pouze evropské ekonomické a jim sloužící politické elity.