Případy českých občanů unesených a zadržovaných v exotických zemích jsou vždy složité a ne lehce řešitelné. V sázce jsou většinou holé životy zadržovaných osob. Naše státní orgány jsou při pomoci zadrženým v obtížné situaci a většinou “tahají za kratší konec provazu”…

Nejinak tomu bylo pravděpodobně i v případě Čechů unesených před časem v Libanonu. Odhlédněme nyní od souvislostí únosu, které jsou předmětem vyšetřování, a věnujme se možnostem, jaké má náš stát při pomoci zajatcům v návratu do vlasti…

Únosci většinou nechtějí prvoplánově zajatce zabít, ale získat za jejich vydání protislužbu. Často jsou to peníze, někdy jsou požadavky vedeny směrem “výměny” zadržených osob za někoho, kdo je blízký únoscům. O tuto možnost se jednalo pravděpodobně v případě unesených Čechů…

Dilema, před které byly postaveny české orgány bylo nepříjemné. Musely se rozhodnout pro jedno ze dvou špatných řešení. Buďto vydat v ČR zadržené osoby Američanům a vážně ohrozit životy zajatců a nebo vyhovět požadavkům únosců a unesené Čechy zachránit…

Vláda se nakonec rozhodla správně, neboť zájmem českého státu by měli být v prvé řadě vždy naši občané. Americká reakce na autonomní rozhodnutí, ke kterému jsme měli plné právo, je naprosto nemístná, nevhodná a neakceptovatelná…

Velvyslanec Andrew Schapiro musí konečně pochopit, že nejsme dalším americkým státem, ale nezávislou republikou, která rozhoduje samostatně a neřídí se žádnými příkazy ze zahraničí. Jeho vyhrožování zhoršením vztahů mezi USA a ČR je v rovině reakce ukřivděného dítěte…

Navíc Spojené státy jako hlavní podporovatel nejrůznějších teroristických skupin po celém světě nemají v žádném případě morální právo někoho poučovat o tom, co je boj proti terorismu. Statisíce obětí jimi vyzbrojovaných teroristických bojůvek jsou smutným mementem…