O Turecko jsme se donedávna moc nezajímali. Vnímali jsme jej hlavně jako zajímavou turistickou destinaci, o politické situaci v této zemi jsme moc nevěděli. Kdo z nás ještě před 2 roky znal jméno tureckého prezidenta? Asi málokdo.

Situace se začala měnit s příchodem migrační krize do Evropy v loňském roce. Pro impotentní bruselské politiky se jevilo jako jednodušší řešení zaplatit Turecku za to, že si imigranty bude brát zpět než vybudovat fungující ochranu Schengenského prostoru.

V této souvislosti začaly do světa také proudit zprávy o situaci v samotném Turecku, o diktátorském způsobu vlády prezidenta Erdogana, o politických procesech, potlačování svobody slova. Pro západní politiky vytvářela tato situace čím dále tím větší dilema, jak se k těmto negativním jevům postavit.

Kdo by očekával “zásadový” postoj, tzn. odsouzení a popř. sankce a omezení kontaktů s takovýmto režimem (jako tomu bylo např. v případě Lukašenkova Běloruska), ten se hořce mýlil. V postojích Západu totiž převážil (jako už tolikrát v minulosti) pragmatismus nad ideály.

Hlavně Evropská unie si totiž nemůže dovolit Erdogana rozhněvat, aby nevypověděl dohodu o navracení uprchlíků. Nezanedbatelným je také význam Turecka v rámci NATO, kde plní již desítky let úlohu vojenského zastrašování kdysi Sovětského svazu a nyní Ruska.

V této situaci překvapil mile všechny demokraticky smýšlející síly nedávný pokus o svržení diktátora Erdogana. Jak se však ukazuje, jednalo se pravděpodobně o puč zinscenovaný samotným Erdoganem s cílem definitivního potlačení posledních zbytků odporu vůči němu.

Co je však nejvíce zarážející, je postoj samotné turecké společnosti k těmto událostem. Již v průběhu puče překvapila podpora, kterou vyjádřila Erdoganovi “opozice”. Lze jen spekulovat, zda to bylo z důvodu její infiltrace tureckými tajnými službami a nebo si jen chtěla “koupit” Erdoganovu shovívavost.

Každopádně Erdogan využil naplno tuto příležitost ke zúčtování se všemi i jen potenciálními kritiky jeho režimu. A na základě tohoto ještě více znepokojujícího vývoje nás opět překvapila reakce běžných tureckých občanů. Kdo by čekal desetitisícové a nyní snad dokonce statisícové demonstrace na Erdoganovu podporu? Asi málokdo…

Svědčilo by to totiž o tom, že turecká společnost ještě nedospěla k demokracii, když potřebuje vyjadřovat podporu autoritářskému vůdci v čele státu. Mělo by to také být jasným znamením i pro ty poslední podporovatele Turecka v EU, že Turecko není v současné době kandidátem na členství v unii.

Napsáno pro Bigbloger.lidovky.cz

Rudolf Hruboň