Turecká vláda v posledních letech značně stupňuje svoji rétoriku o “nové otomanské éře”, o výbojích, vítězství a podmanění cizích teritorií. Nedávno prohlásil prezident Erdoğan: “Turecko si ve Středozemním, Egejském i Černém moři vezme to, co mu právem náleží.” Uvádí se to v článku Gatestone Institutu (viz ZDE).
“Dobytí území vytváří nadvládu spravedlnosti”
Tato slova přednesl turecký diktátor v projevu 26. srpna 2020 při příležitosti 949. výročí bitvy u Manzikertu. V důsledku této bitvy obsadili seldžučtí Turci ze Střední Asie tehdejší převážně arménské město Manzikert ležící na periferii Byzantské říše. “Pro naši civilizaci není dobytí území ani okupace, ani rabování. Dobytí území vytváří nadvládu spravedlnosti, kterou Alláh přikazuje v dobytém regionu nastolit. Turecko si ve Středozemním, Egejském i Černém moři vezme to, co mu právem náleží… Pro uskutečnění tohoto cíle jsme odhodláni udělat vše, co je politicky, ekonomicky i vojensky nezbytné. Vyzýváme proto naše sousedy, aby to dobře uvážili a vyhnuli se chybám, které by zákonitě vedly k jejich zničení,” uvedl Erdoğan.
Glorifikace historických zločinů
V jiném květnovém projevu Erdoğan opět mluvil o historických vítězstvích a popsal dobytí Konstantinopole osmanskými Turky v roce 1453 takto: “Naši předkové chápali dobytí cizích území nejen jako jejich obsazení, ale také jako získání si srdcí jejich obyvatel. Nedávno se několik drzých lidí pokusilo definovat dobytí jako okupaci. Věřte mi, jsou to naprostí ignoranti. Zeptejte se jich, co dobytí znamená a oni vám nedokáží odpovědět. Dobytí všechno otevírá. Dobytí je především o získání srdcí, ale to oni nevědí. Naši předkové – začali s tím již před tisíci lety – nejprve rozseli po celé Anatolii, Thrákii a Balkánu bojovníky, derviše, a zasloužilé veterány válečných tažení… Když osmanský sultán Mehmed II. Fatih (Dobyvatel) vstoupil do dobytého Istanbulu, tak některé Řekyně volaly: Raději budeme pod osmanským turbanem, než pod kardinálským kloboukem.”
Historický revizionismus
Jedním z hlavních problémů Turecka je systematický historický revizionismus podporovaný vládou a všemi institucemi v zemi, včetně médií. V tomto revizionismu se vyjímají důležité lži, zejména pokud jde o invazi do Manzikertu (dnešního Malazgirtu) a do Konstantinopole (dnešního Istanbulu). Když Turci pod vedením sultána Alp Arslana dorazili v 11. století k Manzikertu, tak si žádná “srdce nenaklonili”. Místo toho spáchali masakry. Manzikert byl tehdy převážně arménské město. Masakr “začal v roce 1019 – přesně před tisíci lety,” napsal historik Raymond Ibrahim. “Turci tehdy začali s přeměnou velké části tehdy mnohem větší Arménie na to, čím je dnes – na východní část dnešního Turecka.” Jak popisuje Raymond Ibrahim, dobytí nebylo dosaženo “získáním srdcí”, ale brutálním povražděním místních křesťanů, zotročením žen, dívek a chlapců a zničením kostelů.
Tolerance projevů nenávisti
Mnoho Turků proto stále seldžucké, osmanské a turecké výboje oslavuje a spáchané zločiny bagatelizuje nebo úplně popírá. Například turecká invaze na Kypr v roce 1974 byla doprovázena mnoha zločiny, jako jsou vraždy, znásilnění, mučení, zabavování a rabování majetku a únosy kyperských Řeků. Turecká vláda nicméně invazi oficiálně označuje jako “Kyperskou mírovou operací” a každoročně si ji hrdě připomíná. V tureckých médiích jsou časté také projevy nenávisti, které jsou nejčastěji namířeny proti Arménům a pak proti syrským uprchlíkům, Řekům a Židům. Když je o masakrech a dalších zvěrstvech systematicky referováno jako o “slavných událostech” a pokračující porušování lidských práv, jako například Erdoganovo věznění politických vězňů, se stává společensky přijatelným, tak by nás nemělo překvapovat, že většina Turků proti závažnému porušování lidských práv ve své vlastní zemi a proti pokračující turecké okupaci severního Kypru a části Sýrie neprotestuje.
Zpracoval Rudolf Hruboň
