Nad pokrytectvím Evropské unie v přístupu k nelegální migraci se ve svém komentáři na serveru Novinky zamýšlí Thomas Kulidakis (viz ZDE).

Dvojí metr jako standard?

“Obecně se ví, že když dva dělají totéž, není to vždy totéž. Teď se to v negativním slova smyslu potvrdilo v případě plotu proti nelegálním migrantům, který si usmyslela Litva, přičemž podle Evropské komise je to dobrý nápad, zatímco když si to před lety usmyslelo Maďarsko, dobrý nápad to podle unijní exekutivy nebyl,“ píše na úvod Kulidakis. “První věc, která může v takovém případě zcela oprávněně lidskou duši i mozkovnu napadnout, je, že se neměří všem stejným metrem. Což by se v případě společenství, kde má v konečném důsledku v radě členských států každý jeden hlas, měřit mělo,” pokračuje komentátor.

Změnila se Evropská unie?

“Pravda je, že Evropská komise stávající je odlišná od té předchozí, takže se na stavbu plotů proti nelegální migraci může dívat odlišně. Pokud by ale toto bylo pravdou, pak by bez rozpaků členskému státu část výstavby zafinancovala. Jestli tedy Evropská komise peníze v případě stavby plotu pošle, pak je to jiná EU,” uvažuje dále Kulidakis. “Zatím to ale vypadá, že peníze nepošle. Nejde ale jen o plot a Litvu. Lotyšsko se rozhodlo vyhlásit kvůli nelegální migraci nouzový stav a tamní pohraničníci, stejně jako další složky, mohou použít i sílu, stejně, jako je tomu v případě Litvy. Překlad eufemismu do lidské řeči není potřeba, protože je asi zřejmé, co použití síly znamená,” uvádí dále komentátor.

Schizofrenie EU

“Opětovný pocit dvojího metru je namístě, protože za údajné násilí vůči nelegálním migrantům bylo v minulých letech popotahované také Chorvatsko. Na jeho území se pokoušeli a pokouší dostat běženci do Evropské unie hlavně ze sousední Bosny a Hercegoviny. A opět, co u jednoho vadilo, byť neprokázané, mělo by vadit i u druhého, který se předem přiznal. Naprosto špatné by bylo, kdyby to nevadilo a oči se mhouřily, až by byly zavřené, jen proto, že v jednom případě jde o Bělorusko, v ostatních nikoliv,” uzavírá svůj komentář Thomas Kulidakis.

Zpracoval Rudolf Hruboň