Současná vojenská operace Ruska na Ukrajině, která se týká pouze těchto dvou států, se stala pro Západ vítanou příležitostí pro konečné zúčtování s nenáviděným Ruskem.
Historicky podmíněná nenávist
Západní země zahájily boj proti tehdejšímu Sovětskému svazu již krátce po jeho vzniku v roce 1922. Již tehdy se představitelé mezinárodního kapitálu obávali toho, že by jim v podobě takto velké země mohla vzniknout konkurence a překážka pro jinak světově neomezené investice a hlavně drancování ohromných přírodních zdrojů, které se na území hlavně dnešního Ruska nacházejí. Proto tehdejší západní politici tolerovali tažení nacistického Německa proti SSSR. Byli připraveni se s Hitlerem dohodnout na následném rozdělení vlivu, pokud by se tehdejšímu Německu podařilo Sovětský svaz porazit.
Spolupráce pouze z nutnosti
Když se v průběhu druhé světové války ukázalo, že Rudá armáda dokáže německé nacisty nejen zastavit, ale také obrátit průběh války ve svůj prospěch, byli ochotni představitelé USA a Velké Británie zahájit se Stalinem koordinaci postupu proti Hitlerovi. I tak trvalo několik dlouhých let, než souhlasili s otevřením tzv. druhé fronty. Hrozilo totiž, že postupující Rudá armáda nakonec osvobodí většinu evropských států, které se tak dostanou do sféry vlivu SSSR. Proto po skončení druhé světové války spolupráce se Sovětským svazem ihned skončila a nahradila ji studená válka vedená Spojenými státy.
Strategická stabilita
V průběhu desetiletí studené války mezi Západem a Východem došlo k dosažení sice napjaté, ale relativně stabilní rovnováhy mezi vojenskou silou obou znepřátelených politických bloků. Na obou stranách bylo v období studené války nashromážděno ohromné množství jak konvenční, tak jaderné munice. Západ dokázal nakonec “uzbrojit” východní blok pouze za cenu připuštění deficitního financování svých státních rozpočtů přesně v zájmu mezinárodního kapitálu, který hledal nové možnosti investování nahromaděných prostředků. Nyní mohli nejbohatší lidé světa začít profitovat na státních dluzích, které financovaly zbrojení.
Cílem slabé Rusko
Po Západem financovaných a podporovaných převratech ve východoevropských zemích a rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 přišla pro západní ekonomicko-politické kruhy nová šance na konečný rozvrat Ruska a jeho podvolení se západním strukturám. Nadějí se jim stal první ruský prezident Boris Jelcin, který šel Západu “na ruku” a byl ve svém alkoholismu ochoten přihlížet rozvratu země. Dovedl tak Rusko k ekonomickému bankrotu v roce 1998 a proto jej nahradil Vladimir Putin, který měl rozvrácenou zemi dát do pořádku. Ten si brzy po svém nástupu k moci vytyčil tehdy odvážný cíl navrátit Rusku jeho sílu a mezinárodní význam.
Úspěšné Putinovy dekády
Vladimiru Putinovi se podařilo během dlouhých dekád, kdy byl ať přímo či nepřímo u moci, postupně promyšlenou politikou dostat Rusko ze dna a zajistit jeho ekonomickou i vojenskou stabilitu. Pro Západ to byl nepříjemný šok, neboť musel opět počítat s významným partnerem na mezinárodní scéně. Západní země tehdy nastoupily cestu nové studené války s cílem definitivního zničení Ruska. V čele s USA zahájily nové zbrojení a ekonomickou i politickou izolaci Moskvy. Postupně se snažily s pomocí sankcí a nejrůznějších ústrků na mezinárodní scéně zatlačit Rusko do kouta. Podporou loutkového režimu na Ukrajině dosáhly vojenské reakce Moskvy.
Ukrajina jako živý šít Západu
Vojenská operace Ruska na Ukrajině se tak stala příležitostí pro konečné zúčtování Západu s nenáviděnou zemí, která je jedním z posledních odpůrců hlavně americké hegemonie ve světě. Západ vypočítavě odmítá na Ukrajině zasáhnout přímo a posílá pouze zbraně. Využívá tak touhy současného režimu v Kyjevě pokořit Rusko k tomu, aby využil jeho vojáky a občany jako živé štíty v zástupné válce Západu s Ruskem. Ukrajinci tak umírají ve válce, za kterou se skrývají úplně jiné zájmy než je obrana jejich území. Pokládají tak své životy za upevnění nadvlády západních ekonomicko-politických skupin nad světem.
Rudolf Hruboň
