Turecký prezident Recep Erdogan dosáhl rychle cíle své agrese vůči Sýrii. Páteční dohoda se Spojenými státy mu téměř zaručuje, že se Kurdové stáhnou z oblasti u hranic s Tureckem. Západní státy proti tomu nic neudělaly.

Na počátku byla americká zrada

Erdoganův vpád do Sýrie umožnil odchod amerických vojsk z oblasti Erdoganova zájmu. Američané odcházeli dokonce tak překotně, že nevzali sebou veškeré vybavení svých základen, které potom museli letecky bombardovat, aby nepadlo do rukou Turků. Američané tak flagrantně zradili Kurdy, své dosavadní spojence hlavně v boji proti Islámskému státu. Ukázalo se, že když jde do tuhého, zbaběle utečou z boje, ustoupí silnějšímu a zapomenou na fráze o lidských právech. Stejně se zachovaly i další tzv. západní demokracie, které se tak rády ohánějí slovy o lidských právech. Zmohly se pouze na formální odsouzení agrese a některé z nich (včetně ČR) pozastavily prodej zbraní Turecku.

NATO se již nemůže nazývat obrannou aliancí

Ještě více laxně se ke svému členovi zachovaly členské státy Severoatlantické aliance. Nejenže NATO tureckou agresi neodsoudilo, ale současný generální tajemník aliance Jens Stoltenberg spěchal do Turecka pokrytecky ubezpečit tamní politiky, že přes agresi vůči Sýrii je Turecko stále „silný a důležitý“ spojenec (viz ZDE). I v případě NATO při tom všechny členské státy hodily za hlavu proklamace o obranném charakteru aliance a jejich členů. Vojenská aliance tak definitivně ztratila svou tvář a možnost přesvědčovat světovou veřejnost o své mírumilovnosti. Na základě posledních událostí je zřejmé, že se jedná pouze o pragmatický spolek zemí, které se vzájemně podporují ve zbrojení a přípravě války s těmi státy, které jsou z jejich pohledu nepřátelské.

Pozastavení exportu zbraní je chabý postih

Evropská unie selhala jednak jako celek, tak na národních úrovních. Nedokázala se dohodnout na společném postupu a opět tak dokázala, že společná zahraniční politika EU ve skutečnosti neexistuje. V to, že by formální proklamace odsuzující tureckou agresi něčeho mohly dosáhnout ve skutečnosti nevěřili ani ti, kteří je vydávali. Pozastavení exportu zbraní, ke kterému některé země přistoupily, jsou jen pověstným “plácnutím do vody”. V současné době totiž Turecko nemá rozjednán žádný významný zbrojní kontrakt a pokud chce, zbraně si koupí jinde, jak ukázal např. nákup zbrojního systému S-400 od Ruska. Navíc po uklidnění situace budou tyto zákazy opět rychle (a možná potichu) zrušeny, protože zbrojní lobby jsou všude velmi silné.

Rudolf Hruboň