1. ledna 1990 vyhlásil nově zvolený prezident Václav Havel amnestii, při které se dočkaly svobody desetitisíce vězňů. Jeho čin vyvolal obrovskou vlnu kritiky. Kriminalita dramaticky stoupla a spousta amnestovaných se rychle do vězení vrátila.

Projevila se Havlova naivita

Havel naivně považoval většinu vězňů za “oběti komunistického soudnictví”. Prezident amnestii oznámil ve svém prvním novoročním projevu. „V naší zemi je mnoho vězňů, kteří se sice vážně provinili a jsou za to potrestáni, kteří však museli projít – navzdory dobré vůli některých vyšetřovatelů, soudců a především advokátů – pokleslou justicí, jež zkracovala jejich práva,“ prohlásil Havel na Nový rok 1990.

Svoboda i pro nebezpečné zločince

V československých věznicích v té době sedělo 31 tisíc vězňů. Milost dostaly více než dvě třetiny z nich. Havel na svobodu propustil všechny, kdo si měli odsedět dva roky, v případě neúmyslných trestných činů dokonce tři roky. Vězňům s vyššími tresty je zkrátil o třetinu až polovinu. Na svobodu se dostali i nebezpeční zločinci. Asi nejvýraznějším byl Jaroslav Oplíštil odsouzený za pedofilii. Krátce po propuštění získal práci v pražské Nemocnici Na Bulovce na dětském oddělení. Zaměstnavatelé se totiž amnestovaných vězňů nemohli ptát, proč byli potrestaní. Hned 30. dubna si Oplíštil odnesl sedmiměsíční holčičku. Znásilnil ji a následně udusil. K činu se téměř okamžitě doznal a do vězení se vrátil na dalších 25 let.

Vzpoura v Leopoldově

Ve slovenské věznici v Leopoldově tehdy rozpoutaly dvě stovky mužů, na něž se amnestie nevztahovala, největší vzpouru v historii československého vězeňství. Vězni požadovali, aby jim prezident trest taktéž prominul. V půlce března 1990 tito trestanci vyhlásili hladovku a dozorce vytlačili z ubytovacích prostor. Policie vyrazila vzpouru potlačit až o 13 dnů později. Stát nasadil šest obrněných transportérů a pět vrtulníků. Jeden vězeň při zásahu přišel o život, dalších 29 bylo zraněno.

Zvýšení kriminality

Havlova amnestie byla počtem propuštěných vězňů největší v našich novodobých dějinách. Mezi lidmi vzrostl strach ze stoupající kriminality, která skutečně vzrostla. Na konci roku 1991 představovali amnestovaní, kteří se vrátili do vězení, čtvrtinu ze všech trestanců. “Ano, amnestie byla opravdu velkorysá. Bylo však třeba dát jasně najevo, že se zásadně mění poměry,“ hodnotil nekriticky jednu ze spousty svých chyb Havel o 16 let později.

Zpracoval Rudolf Hruboň