Tento týden jsme si připomněli 54. výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy do tehdejší ČSSR. O invazi a následném pobytu sovětských vojsk u nás se hovoří opakovaně jako o okupaci, i když tato akce nenaplňovala znaky vojenské okupace.

Co je vojenská okupace?

„Vojenská okupace je efektivní dočasná kontrola nad cizím územím, které nepřísluší pod formální svrchovanost okupující mocnosti. Takto ovládané území je okupované území nebo okupační zóna. V případě, že ozbrojené síly jedné ze znepřátelených stran obsadí část území druhé strany a jsou schopny je udržet a vykonávat zde své pravomoci, jedná se o okupaci. “ Takto zní definice (viz ZDE).

Jak to bylo v Československu?

Je potřeba rozlišovat mezi vlastní invazí a následnou situací ihned po ní a mezi dlouhodobým pobytem sovětských vojsk na našem území. Ihned po vstupu vojsk byl určitě dočasně paralyzován běžný život v zemi. Invazní vojska ale nikdy, ani v těchto dnech, nepřevzala úplnou kontrolu nad bezpečnostními složkami a vládou v zemi.

Dlouhodobý pobyt vojsk

U více než 20-letého pobytu sovětských vojsk na našem území se už vůbec o okupaci nedá hovořit. Sovětští vojáci byli dislokováni v kasárnách, ze kterých téměř nevycházeli a nedostávali se tak skoro vůbec do kontaktu s československými občany. Z kasáren vyjížděli pouze na občasná vojenská cvičení a to hlavně v noci, aby co nejméně ovlivnili civilní provoz. Také komunistický režim si uvědomoval, že pobyt sovětských vojsk se nesetkává zdaleka u všech občanů se souhlasem a chtěl proto jakékoliv kontakty s občany země omezit na minimum.

Zneužití pojmu „okupace“ v propagandě

Dnešní používání tohoto pojmu je tak zcela jasně navázáno na protiruskou kampaň, která je vedena ze strany politických reprezentací našeho státu a mainstreamových médií s cílem poškození obrazu Ruska v myslích občanů a zdůvodnění jednostranných sankcí uplatňovaných ze strany Západu vůči Rusku.

Zpracoval Rudolf Hruboň