Ve druhé polovině minulého století sloužili vězni ve Spojených státech amerických často jako objekty nehumánních lékařských pokusů. Jeden z nejvíce sadistických případů se odehrával po desetiletí ve věznici v městě Holmesburg. Upozornil na to článek na serveru iDNES (viz ZDE).
Muž, který rozuměl houbám
Za pokusy na lidech vězněných v tomto nápravném zařízení stál doktor Albert Kligman. V roce 1942 úspěšně dokončil botanická studia na Pensylvánské univerzitě. Jeho specialitou byly nižší rostliny, respektive houby. Jako botanik by se však neuživil a proto přešel na medicínu. Svého původního oboru se však nevzdal. I tady se věnoval houbám. Lépe řečeno různým vyrážkám a plísním, které mohou sužovat lidskou pokožku. Při hledání dermatologických řešení ale narážel na nepříjemný metodický problém. Neměl dostatek pokusných subjektů, na nichž by své léčebné postupy mohl testovat. V roce 1950 ale dostal spásný nápad. Ve Státech jsou přece místa, kde se zdržují tisíce potenciálních subjektů k testování. A pobývají tam dlouhodobě, takže by na nich bylo možné provádět solidní vědeckou práci. Jednalo se o věznice a nápravná zařízení.
Živná půda: prohnilé vězení
Když ošetřovatelé z vězeňské marodky v neblaze proslulém filadelfském kriminálu Holmesburg zaznamenali nebývalý nárůst počtu případů dermatofytóz u vězňů, obrátili se na doktora Kligmana. Vypadalo to totiž na geniálně prosté řešení. Odborník se postará o epidemii takzvaných atletických nohou, velmi nepříjemných plísňových vřídků a rozpraskané kůže pod bříšky prstů na noze, a stát je to nebude nic. Jen si tu doktor odbude pár testů s nějakými vězni. Na nich tu ostatně nikomu z vedení moc nezáleželo. Pro Kligmana to byla ideální prostředí pro jeho budoucí zvrácené pokusy. Našel tam totiž stovky vězňů, kteří měli nejrůznější kožní problémy.
Lidská farma
S plísňovou epidemií zatočil Kligman rychle a na správce Holmesburgu to udělalo dojem. Po pouhých pěti dnech úspěšné práce tak získal volnou ruku k dalším experimentům, podle vlastního uvážení. „Od té doby jsem kolem sebe viděl jen celé akry lidské kůže,“ říkal Kligman „Připadal jsem si jako farmář, který se poprvé prochází po poli a obhlíží budoucí úrodu.“ S účastí na jeho experimentech se pojily dva vězeňské benefity: Pobyt na marodce, se sníženou ostrahou a lepší stravou, byl proti pobytu mezi navzájem se znásilňujícími vězni jako výlet do lázní. A pak tu byla ještě motivační finanční odměna, která se pohybovala od pěti do deseti dolarů. V padesátých letech, za mřížemi amerického vězení, to byly velké peníze.
Proměna doktora Kligmana
Jenže nikým nekontrolovaná a neomezená moc, stejně jako anonymní prostředí nápravného zařízení, kazí a ohýbá charakter. Kligman měl plnou hlavu starostí. Na některé své pokusy potřeboval muže s tmavou kůží. Černochy. A na jiné asiatské vězně, pro srovnání. Vězeňská stráž jeho přání vyhověla a podle požadavku vyvedla pár vězňů na marodku. O dobrovolnosti testovaných se už dalo směle pochybovat, nikdo se jich na nic moc neptal. Zvlášť, když se snížila odměna a současně odpadl pobyt na marodce. Doktor, který chtěl dříve pomáhat lidem, už teď totiž své pacienty neléčil, ale “dělal na nich vědu“.
Americký Mengele
Postupně se ale lidský rezervoár kožních chorob přeci jen vyčerpal. Kligman tedy připravil novou sérii pokusů, které se týkaly regenerační schopnosti lidské kůže. Bylo pro něj totiž fascinující, jak odlišně reaguje na poleptání kyselinou uhličitou, sírovou nebo různými korozními roztoky. A co teprve pokožka zasažená mikrovlnným zářením nebo s různým stupněm popálení? Netrvalo dlouho a 1 200 vězňů z Holmesburgu mělo minimálně na jednom předloktí vytvořenou vzpomínku v podobě 10 krát 10 centimetrů znetvořené kůže. Když se Kligman v doprovodu strážců vydával na obhlídku svého oblíbeného bloku A, zachvacovala vězně v celách panika. Tady žili jeho největší “oblíbenci:” lidé, na kterých zkoušel kožní implantáty.
Pro peníze všechno
Přesto měl Kligman problém. Navzdory jeho nesporným výsledkům mu docházely peníze. Našel ale nový způsob, jak si vydělat. V USA existovala tehdy značná poptávka po pokusech s citlivou lidskou kůží. Potřebovaly je jak proslavené značky kosmetického průmyslu, tak americká armáda. Doktor Kligman kývl na obojí. Vojenské pokusy probíhaly v přísném utajení. A tak si jen mohl zapsat, že po aplikaci látky č. 282 cítilo 40 procent z 320 vězňů psychickou únavu a stav podobný opilosti, zatímco po substanci CAR 302 měli vězni problém s orientací v prostoru nebo rozlišováním skutečnosti. Že jim podával atropin sulfát nebo LSD, se dozvěděl až mnohem později. Skutečně zlatým dolem, ať už šlo o získané informace, nebo vydělané peníze, bylo ale pro Kligmana testování kosmetických přípravků.
Testy pro farmaceutický průmysl
Albert Kligman ale stále neměl dost. Navázal spolupráci s výrobci farmaceutik, a jakkoliv mu byl tento obor vzdálený, testoval na vězních znovu. První antidepresiva, prášky na spaní, kapky do očí. Měl již neotřesitelnou pověst člověka, který dokáže dodat patřičné výsledky. Jenže tady trochu narazil. Pod ruce se mu začal dívat americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA). A ti se v „metodice práce“ profesora Kligmana vůbec neorientovali. Doktor totiž zjevně prováděl desítky různých pokusů s různými skupinami „dobrovolníků“ a přitom nebylo patrné, k čemu vlastně měly sloužit. Řada jeho sporných testů nebyla ani dokončena, nenásledovalo za nimi vyhodnocení, seznam odebraných vzorků ani uvedení původního záměru. Sem spadaly nejrůznější auto-transplantace, přenosy kůže odebrané z různých částí těla, snaha o vytvoření umělé pokožky nebo aplikace kůže od zvířat. V roce 1966 tak o možnost vykonávat „vědu“ na půl roku přišel.
Konec do ztracena
Definitivní konec spolupráce s nápravným zařízením v Holmesburgu nastal až v roce 1974, po změně vedení. Opakované stížnosti zmrzačených vězňů a z výkonu trestu propuštěných také vyústily v podání státní žaloby, která ale byla stažena, “pro nedostatek důkazů” a zpochybnění nedobrovolnosti. Svou roli sehrál i tlak z americké armády, která neměla zájem na zveřejňování podrobností před veřejným tribunálem. Soud před porotou se tedy nikdy nekonal. Senátor Ted Kennedy tehdy poznamenal, že je případ Kligmanova výzkumu v Holmesburgu „doslova učebnicovým příkladem neetických experimentů a zaslouží si právem být označen za barbarský sadismus, stejně jako praktiky v koncentračních táborech Osvětim a Dachau.“ A doktor Albert Kligman? Ten spokojeně dožíval v Pensylvánii a pobíral tučnou rentu. Zemřel v roce 2010.
Zdroj: Wikipedia.org
Zpracoval Rudolf Hruboň
