Očkování proti nemocem má na území dnešní České republiky dlouhou tradici, první plošná vakcinace proti pravým neštovicím začala v habsburské monarchii už v roce 1821. Smrtelně nebezpečnou chorobu se díky tomu podařilo vymýtit. Uvádí se to v článku na serveru Eurozprávy (viz ZDE).

Byli jsme v Evropě na špici

Již na přelomu 18. a 19. století se očkovalo po celém kontinentu, habsburskou říši a české země jako její součást nevyjímaje. Očkovat proti neštovicím, které jen mezi roky 1796 a 1802 zahubily v Čechách na sto tisíc lidí, se začalo už kolem roku 1800. Napoleonské války ale lékařské novince příliš nepřály, počty vakcinovaných – byť očkování bylo pro nemajetné zdarma – se dlouho pohybovaly jen v desítkách tisíc. Už tehdy se ale vyskytly mezi lidmi nepodložené zprávy o škodlivosti očkování, které spolu s rozvratem způsobeným boji a průchody armády zpomalily šíření novinky.

Zavedení povinného očkování

Přesto bylo povinné očkování v českých zemích oficiálně zavedeno už v roce 1812, podle císařského výnosu ho podporovali duchovní, učitelé nebo porodní báby. Z téměř dvou milionů dětí narozených mezi roky 1808 a 1820 byla proti neštovicím očkována téměř polovina, což nemoc výrazně zbrzdilo. I tak se během 19. století objevovaly epidemie pravých neštovic, poslední velké z let 1872 a 1873 podlehlo 43.000 lidí. Do první světové války ale podíl očkovaných postupně klesal až na polovinu.

Očkování za první republiky

Vakcinační program převzalo i nově vzniklé Československo, kde bylo povinné očkování zakotveno zákonem z července 1919. A bylo úspěšné – zatímco v prvním roce po válce se vyskytlo na 10.000 případů pravých neštovic, v dalších pěti letech to bylo celkem jen 2589 a později se vyskytly pouze jednotlivé případy, dovezené z ciziny. Povinné očkování a přeočkování proti pravým neštovicím trvalo až do roku 1980, kdy byla tato nemoc na celém světě vymýcena.

Očkovací programy po válce

Očkování proti dalším nemocem začalo po druhé světové válce, nejprve v roce 1946 proti záškrtu, o rok později pak proti tuberkulóze (TBC). Obě nemoci u nás díky tomu prakticky vymizely (záškrt téměř úplně během čtyř let, případů TBC – proti které se zhruba dekádu děti už povinně neočkují – je od 70. let nejčastěji několik stovek ročně). Proti černému kašli se začalo s očkováním v roce 1958 a v případě této nemoci trvalo sedm let, než se nemoc podařilo téměř vymýtit.

Vysoká proočkovanost populace

Základ dnešní vysoké proočkovanosti české populace dalo pravidelné očkování dětí, které bylo zahájeno v lednu 1959 a v upravené podobě se praktikuje do dneška. V posledních zhruba dvou dekádách se nicméně objevují hlasy zpochybňující přínosy a bezpečnost očkování, což s sebou přináší i pokles míry proočkovanosti. Přestože odborníci odmítají, že by vakcinace mohla naprosté většině populace uškodit, část rodičů očkování odmítá zcela nebo je odkládá.

Hrozí návrat některých nemocí

Důsledkem toho je návrat některých dříve téměř vymizelých nemocí, například spalniček. V Československu se proti nim začalo očkovat pravidelně v září 1969 a ještě v roce 2007 dostalo vakcínu zhruba 98 procent dětí do tří let. Poté podíl začal klesat, dostal se až pod 85 procent. Pro zabránění šíření epidemie spalniček je přitom podle Světové zdravotnické organizace (WHO) nutná proočkovanost alespoň 95 procent dětí ve věku do tří let.

Možnost očkování proti různým nemocem

Kromě povinného programu existuje možnost nechat se očkovat proti řadě dalších chorob, a to jak hrazené ze zdravotního pojištění, tak ty placené pacientem. Známé jsou třeba vakcíny proti chřipce nebo klíšťové encefalitidě (ty je nutné obnovovat každý rok), rozšiřuje se i očkování proti rakovině děložního čípku. Nechat se očkovat je možné také proti hepatitidě A a B, meningitidě, ale také choleře či břišnímu tyfu, což často využívají cestovatelé do exotičtějších lokalit.

Zpracoval Rudolf Hruboň