Kosovo, úředním názvem Kosovská republika je sporné území a částečně uznaný stát v jihovýchodní Evropě, který v únoru 2008 vyhlásil nezávislost na Srbsku jako Kosovská republika. Srbsko nicméně stále považuje tuto republiku za své území.

Socialistická autonomní oblast Kosovo (1945–1987)

Autonomní Kosovská oblast byla na území Kosova vyhlášena poprvé v roce 1945. Titův komunistický režim se snažil obyvatele Kosova podpořit tím, že bral půdu srbským sedlákům, které označil za kulaky, a tu pak přiděloval albánské chudině. Po válce přišlo do Kosova též mnoho ekonomických přistěhovalců z Albánie, kteří též dostávali půdu zabavenou srbským sedlákům. V roce 1966 byla Kosovu udělena zvýšená míra autonomie, která však nepřinesla spokojenost ani jedné straně. Srbové v tom viděli oslabování jejich vlivu v rámci Jugoslávie a útlak od většinových Albánců, a Albánci se i nadále snažili o dosažení republikového postavení v rámci Jugoslávie. Z toho důvodu se konaly i mohutné demonstrace, především v roce 1968 a znovu po Titově smrti v roce 1981. Všechny projevy odporu ze strany většinových Albánců i menšinových Srbů však byly bezpečnostním aparátem Jugoslávie potlačeny. Počet Albánců se v letech 1948 – 1991 v Kosovu ztrojnásobil a mnozí Srbové a Černohorci se začali cítit izolovaně poté, co mnoho vesnic bylo tvořeno Albánci a Slované zůstávali jen v počtu několika málo rodin. Výrazná byla i migrace Srbů do Srbska za prací, což ještě více nahrávalo Albáncům při rozšiřování ryze albánských území.

Zrušení autonomie a vyostření vztahů (1987–1999)

2. července roku 1990 parlament Kosova v Prištině vyhlásil nezávislost na Jugoslávii, během několika dnů byl však vedením země rozpuštěn a nahrazen novou regionální vládou. Autonomii Kosova ukončila nová srbská ústava z 28. září 1990, a Kosovo se dostalo pod přímou srbskou správu. Kosovští Albánci na tento krok reagovali bojkotem jugoslávských úřadů. Poslanci rozpuštěného albánského parlamentu pracovali v ilegalitě, což vyústilo v to, že 22. září 1991 na tajném hlasování vyhlásili Kosovo za nezávislý stát. Během let 1993 až 1995 se obě strany uchýlily k vyčkávací taktice. Albáncům bylo jasné, že připravené srbské zbraně by Kosovo srovnaly se zemí a Srbové se snažili během válek v Bosně a Chorvatsku působit mírotvorně.

Válka v Kosovu

Významným mezníkem v kosovské historii se stalo podepsání Daytonské dohody 14. prosince 1995, která potvrzovala rozpad Jugoslávie, ale nepočítala s Albánci v Kosovu, protože Kosovo nemělo status svazové republiky. V roce 1996 vznikla oficiálně albánská ozbrojená organizace Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK), která postupně zahájila ozbrojený odpor. Nejprve prováděla teroristické útoky proti policejním stanicím, úřadům a institucím, poté sváděla i drobné potyčky se srbskými policejními jednotkami. Její financování probíhalo zejména prostřednictvím organizovaného zločinu v evropských zemích, zejména obchodu s drogami a „bílým masem“.

Roku 1997 vypukla v Kosovu občanská válka mezi UÇK a srbskými jednotkami. Bělehrad nejprve váhal s rozsáhlou ofenzívou proti povstalcům, ale když 23. března 1998 označil velvyslanec USA pro Balkán Robert Gebard UÇK jako „nepochybně teroristickou organizaci,“ prezident Slobodan Miloševič zahájil vojenské akce. Jeho hlavním cílem bylo získání kontroly nad územími ovládanými UÇK, jež Kosovo etnicky čistila od nealbánského obyvatelstva. Albánci páchali etnické čistky na srbských rodinách, které žily uprostřed albánské většiny. UÇK začala likvidovat i některé své oponenty uvnitř i vně své organizace, kteří nesouhlasili s jejím postupem.

Zinscenovaný incident v Račaku

16. ledna 1999 došlo k masakru v Račaku, kde bylo dle tvrzení Albánců pobito 45 albánských civilistů (viz ZDE). Srbské orgány s touto interpretací nesouhlasily a uvedly, že těla Albánců byla upravena tak, aby to vypadalo jako těla civilistů. Bývalý brigádní generál německé armády a poradce OBSE ve Vídni Heinz Loquai, který měl později možnost nahlédnout do některých tajných dokumentů OBSE, zjistil, že na místě činu byly uskutečněny změny, takže někteří ze zabitých kosovských Albánců nebyli zabiti v masakru, ale v bojích se srbskými bezpečnostními silami. Počátkem roku tak jugoslávská armáda zahájila další ofenzívu.

V únoru a březnu 1999 byla pod záštitou mezinárodního společenství zahájena jednání mezi Srby a Albánci. Albánská delegace, pod vedením do té doby poměrně neznámého velitele UÇK Hashima Thaçiho, nakonec souhlasila s odzbrojením UÇK, autonomií v rámci Jugoslávie a přítomností NATO. Hashim Thaçi se však k podpisu nezavázal a řekl, že se albánská delegace vrátí na jednání do Francie 15. března. K obnovení jednání však už nedošlo. 19. března proto srbské jednotky zahájily další ofenzívu.

Bombardování Srbska ze strany NATO

Do situace v bývalé Jugoslávii se začala vměšovat Severoatlantická aliance a hlavně Spojené státy americké, které zahájily vůči Srbsku nevyhlášenou válku. Rada bezpečnosti (RB) OSN sice označila situaci za hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost v tamní oblasti, ale v důsledku veta ze strany Ruské federace a Číny nebyla schválena další rezoluce, která by dala zmocnění užít všech nezbytných prostředků. Šlo tedy o válku nelegální. (viz ZDE). Letecké útoky NATO byly zahájeny 24. března 1999. Během desetitýdenního konfliktu odstartovala letadla NATO celkem ke 37 000 bojovým misím, při čtvrtině z nich prováděla bombardování. Přelety amerických vojenských letadel přes své území tehdy nepovolilo několik zemí, jako např. Rakousko, Švýcarsko nebo Řecko. Pro německou Luftwaffe to bylo největší bojové nasazení od druhé světové války. Vzhledem k tomu, že byl výsledek kampaně zpočátku spíše omezený, se od května rozhodlo vedení NATO rozšířit seznam cílů i na civilní objekty a instalace. Vojenské operace NATO se také intenzivněji zaměřily na jugoslávská pozemní vojska a strategické bombardování. To mělo za následek vyšší ztráty civilního obyvatelstva a rozsáhlou mezinárodní kritiku operací NATO.

Pod správou OSN a NATO (2000–2008)

9. června začalo stahování vojsk z Kosova a 10. června NATO ukončilo bombardování Jugoslávie. Vzápětí byla schválena rezoluce RB OSN, která umožnila vstup vojsk OSN na území Kosova. Od 12. června 1999 byla oblast na základě statusu chráněného rezolucí RB spravována OSN a Kosovu byla v rezoluci přiznána autonomie v rámci Srbska, fakticky ale Srbsko ztratilo nad Kosovem kontrolu. Zdejší Albánci zde záhy vytvořili místní parlament, vládu, jakož i další nezávislé instituce.

Ani po obsazení Kosova vojsky NATO a ustanovení Mise OSN v Kosovu (UNMIK) se situace v Kosovu nevyvíjela podle očekávání. Již v únoru roku 2000 dostala OSN zprávu, že Kosovský ochranný sbor (TKM) ilegálně zatýkal občany, vedl nelegální vyšetřování, prohlížel občany a zabavoval jim jmění, vynucoval si ilegální daně a placenou ochranu, vyháněl lidi z jejich majetků. Představitelé odboru ochrany lidských práv požadovali, aby UNMIK a KFOR trvaly na splnění dohod, podle nichž se TKM nesmí chovat jako policie a musí zůstat apolitická. Pokračovaly etnické čistky vůči nealbáncům, násilí bylo použito i proti politickým oponentům z řad Albánců. Také docházelo k dalšímu vypalování srbských pravoslavných kostelů.

Jednostranné vyhlášení nezávislosti

Po pádu Miloševičovy vlády v Jugoslávii byl zpracován plán stabilizace, který byl schválen jak novou jugoslávskou vládou, tak i EU, Washingtonem i Moskvou. Představiteli bývalé UÇK, která se stala fakticky vůdčí silou v Kosovu, byl prakticky odmítnut. Parlament autonomní oblasti ovládaný teroristy a válečnými zločinci z bývalé UÇK vyhlásil jednostranně dne 17. února 2008 nezávislost na Srbsku a prohlásil Kosovo za “demokratický, světský a multietnický stát.” Oficiální orgány a představitelé Srbska však nezávislost odmítají uznat a považují oblast nadále za součást Srbska. Postoj ostatních států není jednotný. Nezávislost Kosova uznává 100 z 193 členských států OSN. Mezi těmito státy je bohužel i Česká republika. Proti uznání samostatného státu Kosovo vystupují zejména Srbsko, Rusko, dále například Řecko, Španělsko, Kypr, Rumunsko, Slovensko.

Stát ovládaný bývalými teroristy a válečnými zločinci

Vedení samozvaného Kosovského státu ovládli prominenti bývalé tzv. Kosovské osvobozenecké armády (UÇK), kteří jsou zodpovědní za jedny z nejohavnějších válečných zvěrstev, které se odehrály v Evropě po 2. světové válce. UÇK prováděla hromadné etnické čistky a obchodovala s lidskými orgány zajatých Srbů. Premiérem se stal bývalý vrchní velitel UÇK Hashim Thaçi. Tyto hrůzné skutečnosti nebránily a nebrání dodnes západním zemím a zejména Spojeným státům v mohutné podpoře kosovského režimu.

Kosovský premiér Hashim Thaçi a americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová v roce 2012; Foto: Ministerstvo zahraničí USA / Wikimedia Commons

Prezidentem několikanásobný vrah

Od roku 2016 je Hashim Thaçi prezidentem samozvané Kosovské republiky. Je obviňován z terorismu a ze zodpovědnosti za páchání válečných zločinů během války v Kosovu. Thaci v květnu roku 1993 v blízkosti města Glovac společně s dalšími čtyřmi spolupachateli přepadl a zabil dva a těžce zranil pět dalších členů policejní hlídky, která se skládala ze Srbů a Albánců. Druhá Thaciho teroristická akce byla provedena na silnici vedoucí z města Mitrovica směr Pec, kde byl jeden policejní důstojník zabit a druhý byl ze zálohy zraněn. V roce 1997 byl v Srbsku odsouzen na 10 let vězení. V březnu se stal Hashim Thaçi politickým velitelem Kosovské osvobozenecké armády, kde dostal přezdívku Gjarpëri („Had“). V roce 1998 zahájil tajná jednání s americkými vyjednavači, v kontaktu byl s tehdejší ministryní zahraniční věcí USA Madeleine Albrightovou. Díky těmto kontaktům si vysloužil označení „miláček Albrightové“.

Pod jeho velením docházelo k páchání válečných zločinů, proto na něj byla podána žaloba a vydán zatykač Interpolu. Thaci je spojován s vytvořením tábora Lapusnik, kde zahynulo mnoho Srbů a Albánců. Thaci zorganizoval likvidaci svých politických a vojenských soupeřů. Ministerstvo spravedlnosti Srbské republiky postoupilo Mezinárodnímu soudnímu dvoru pro bývalou Jugoslávii obsáhlou sbírku důkazů a místopřísežné prohlášení týkající se zločinů spáchaných na příkaz nebo s vědomím Thaciho. Byl sice zatčen, ale zanedlouho propuštěn. Díky svým kontaktům a laxnosti mezinárodního společenství v potírání válečných zločinů spáchaných kosovskými Albánci se Thaci před mezinárodní soud v Haagu nedostal. V roce 2008 byl obviněn bývalou žalobkyní Mezinárodního tribunálu v Haagu pro zločiny spáchané v bývalé Jugoslávii Carlou del Ponte, že v roce 1999 osobně organizoval únos až tří stovek kosovských Srbů, kteří byli převezeni Albánie a tam jim byly lékaři odebírány tělesné orgány, které pak byly prodávány zájemcům v Evropě. Srbské oběti pak byly zavražděny a pohřbeny.

Jedná se o výsměch mezinárodním institucím, které se snažily po skončení války v bývalé Jugoslávii povolat k odpovědnosti všechny, kdo se dopouštěli během této války válečných zločinů. Většinou však byli odsouzeni Srbové, z řad Albánců pouze nevýznamní řadoví vojáci.

Zdroje: Wikipedia.org

Rudolf Hruboň