Jako “arabské jaro” bývá označována vlna protestů, nepokojů, povstání a revolucí, které probíhaly či probíhají ve většině arabských států od konce roku 2010 až do současnosti.
Zneužití nespokojenosti lidí
Západ v čele se Spojenými státy začal mít na přelomu století problémy s růstem samostatnosti čím dále většího počtu arabských států. Tyto země měly často sebevědomé vlády a vůdce, kteří se již nechtěli podvolovat nátlaku Západu a zejména USA a začaly uplatňovat svou vlastní samostatnou politiku. Když nepomohly ani sankce, Američané se rozhodli tyto země destabilizovat s opětovným cílem dosazení loutkových proamerických vlád, které jim budou opět po vůli. Zneužily tak nespokojenosti části občanů a začaly podporovat v těchto zemích organizované protesty pod záminkou tzv. “demokratických reforem”.
Rozvrat a chaos
Výsledky této destabilizace jsou tristní. Dopředu se tlačí noví aktéři, státy se rozpadají a staré elity se vzpírají jakékoliv změně. V arabském světě se náboženství proplétá s politikou, politika vylučuje četné skupiny obyvatel na správě věcí veřejných a tak připravuje půdu pro odštěpování různých frakcí a zneužívání moci ke vzniku nestátních uskupení, která se ukazují jako nebezpeční aktéři. Konflikty v arabském světě vedou k rozpadu státnosti. Státní zřízení, která nemohla splnit očekávání, ke kterému se obyvatelstvo upínalo v roce 2011, se rozpadají. Objevují se nestátní aktéři, kteří těží z války; daří se válečným magnátům a šéfům band jako je tomu v Jemenu, ale i v Sýrii.
Islámský stát
Ve velkých částech Sýrie a Iráku nahradil státní instituce nábožensky legitimovaný řád Islámského státu. Tyto země se štěpí podle náboženských a v případě Kurdů i etnických hranic. Každá skupina zasahuje teritoriálně také do sousední země. V Sýrii dosud trvá občanská válka, stejně jako trvá občanská válka v Iráku po předčasném odchodu amerických vojsk ze země v roce 2011. Pár let po zásahu armády Spojených států a jejich spojenců v Libyi se stejně jako v Sýrii ukazuje, že tyto země nejsou schopny přechodu na systém tzv. tradiční západní demokracie, ale že klid a pořádek v těchto zemích mohou udržet pouze silní a charismatičtí vůdci.
Občanské války
Staré pořádky jsou v Sýrii a Iráku zničeny a konflikt se šíří do Libanonu. Libanon je zemí, která je Islámským státem nejvíc v ohrožení. V Libyi se režim rozpadá. Čím déle válka trvá, tím více se etablují lokální vládci. Žijí z válečného hospodářství a o mírové uspořádání nemají zájem. V Egyptě se s pučem v červenci 2013 vrátily staré elity i starý policejní stát. Demokratický režim pohořel, protože nebyl v zájmu staronové elity. Ústřední vládě se vymkla kontrola nad zemí v Jemenu. Do situace v jednotlivých zemích zasahují lokální mocnosti, jako Turecko a Saúdská Arábie a destabilizují tak dále situaci.
Zdroj: Wikipedia.org
Zpracoval Rudolf Hruboň
