Součástí práce Juanity Nittlaové, zdravotnice z londýnské nemocnice Royal Free Hospital, je i odpojování nakažených lidí od přístrojů, z čehož má Nittlaová doslova noční můry. Její vyprávění zveřejnil server BBC (viz ZDE).

Pocit viny za smrt pacientů

Dvaačtyřicetiletá vrchní sestra na jednotce intenzivní péče je za dobu svojí praxe zvyklá jistě na ledasco. Ale současná situace zamávala i se zkušenými zdravotníky, jakým Nittlaová bezesporu je. Praxi zdravotnice se věnuje 16 let. Kromě neustálé obavy, že se novým koronavirem sama nakazí, bojuje žena zejména s pocitem viny. Součástí její práce je totiž odpojování beznadějných případů od přístrojů. „Někdy mám pocit, že jsem za jejich smrt zodpovědná,” připouští vrchní sestra.

Sophiina volba

Tým zdravotníků totiž musí čelit těžkým volbám, koho nechá na přístrojích, které člověka udržují při životě, koho naopak od přístrojů odpojí, a prakticky tak vynesou rozsudek smrti. Zvažuje se mnoho faktorů. Věk, zdravotní stav, průběh onemocnění, to vše musí vzít zdravotníci v potaz. Přesto někdy není na výběr, naděje na uzdravení prakticky nulová a přístroj může pomoci dalším pacientům, kteří ještě šanci mají.

Noční můry

„Před každou směnou se navzájem motivujeme, snažíme se zůstat v bezpečí, používat ochranné pomůcky a dodržovat pravidla,” říká žena, která v soukromém životě nyní prožívá nepříjemné chvíle. „Mám noční můry, nemůžu spát, mám strach. Na konci směny musím myslet na lidi, kteří umřeli, ale snažím se vytěsnit ty myšlenky, sotva vyjdu z nemocnice,” dodává Nittlaová, která měla sama vloni respirační problémy.

Rudolf Hruboň